28.02.2025

AHA moment 

Ráno jsem si vzala sešit, že si do něj zapíši své úkoly na celý den. Poznámky, co je třeba udělat, co nezapomenout, priority priorit. Všimla jsem si toho, že i když jsem si ho pro tuto činnost vybrala, píši do něj nerada. Přitom je hezký, s obrázkem na titulní straně. Něco na něm není ono. Ráda si píši do praktických, tlustých, linkovaných bloků v kroužkové vazbě. Je v nich plno místa na to se zahrnout úkoly, pak je vytřídit a k těm, na něž se v tomto tisíciletí nedostane, připsat upřesnění. Je tam místo i na mé vize a postřehy během dne, mé plány a jejich propojení na úkoly, abych naplnila konkrétní poslání sešitu a nedělala v něm úplný chaos, ale jen takový, kterému mohu říkat vesmír mého denního řádu. Chaos, kde se potkává Svoboda se Strukturou na kafíčku a povídají si, jak se zrovna mají.

Cítím se skvěle když mám splněno. A také, když najdu to, na co jsem úplně zapomněla a rozhodně jsem nechtěla. A toto vše ten ápětkový, střízlivý, tlustý, linkovaný, kroužkový blok zvládne. Ale ten nemám. Pamatuji si den, kdy jsem si ho šla koupit a zrovna ho neměli. Opravdu jsem moc chtěla a potřebovala sepsat všechny své úkoly, ať už se v nich konečně vyznám. Jistě, že v mé hlavě na mě při tom mávala ta část, která se těšila, že je označí prioritou, barvou dle oblasti zaměření a termínem dokončení. Miluje to. Vím, že toto vše umí i aplikace k tomu stvořená, vím to, mám ji, ale to je na jindy.

V každém případě, je třeba někde začít a tak jsem si koupila sešit jiný. Zatím. Ať je hezký. Znáte to co přichází, když stojíte v papírnictví? Ten kouzelný svět vůní, tak povědomých, co otevírá vrátka do dětství. Vůně papíru, pastelek a barevných zvířátek na gumování … jak podmanivé! Snad pod tímto vlivem jsem si vybrala sešit, na jehož titulu je holčička s lištičkami. Ne mi zcela nepodobná. Je to krásný obrázek. Je na něm šťastná a nevinná a i lištičky vypadají spokojeně. Vlastně z celého toho obrázku čiší klid, tichá radost a spokojenost. Barvy na něm jsou hřejivé, zemité, v harmonii, jakoby mým očím říkaly: „Vše je v pořádku“. A ty lištičky! Jedna vykukuje a jen zavrtět ocáskem a ta druhá spí. Téměř ji slyším chrupkat. Chápu, že jsem si ten sešit vybrala.

Tak co mi na něm tak vadí? Co mi brání do něj mé úkoly psát? Protože, popravdě je tato činnost něco, co mi pomáhá, baví mě a dělám ji ráda. Vždyť je tak hezký. Dívám se na ten obrázek. Jako bych na něm byla já, … Ó můj bože, říkám si, vždyť je to mé vnitřní dítě. A já ho každý den zasypávám úkoly. Dělám přesně to, co ničí jeho nevinný svět. Zahlcuji ho. Jako by nestačilo, kolik toho posbíralo v dětství. Pokračuji v tom stále. Bez přestání. Ó moje maličká, jak já tě miluji. Co jsem ti to udělala! Holčička na obrázku na mě kouká a čeká, co bude dál. Neříká nic, je ráda, že jsem si všimla. Nedivila bych se, kdyby řekla něco jako: „No konečně, to ti to trvalo.“ I když to by byla věta dospělého. Vnitřního kritika. Ona mi dává čas na to pojmout vlnu úžasu i zděšení nad tím zjištěním.

Toto mi při tom běží hlavou. Uvěřila jsem tomu, že když udělám všechno co mám, když to bude správně, je to to nejlepší. A pokud to neudělám, tak jen proto, že už padám na hubu, nebo ve mně není ani jediná kapka kapacity. Ale já to udělám! Bude to tak správně. Já budu ta správná. Jako ozvěnou slyším: „Budu hodná holčička a budou mě mít rádi“. Probůh. Není takový smajlík, který by teď vyjádřil můj pocit. A za tou první vlnou zjištění teď přichází ta druhá, jako když do jezera podvědomí hodíte kámen prozření. Ploutev Aha efektu připlouvá k mým břehům.

Tolik úkolů, povinností, zodpovědností, stresů, tolik všeho zahlcení. Zapomněla jsem si hrát! Jistě, že vím, jak je důležité si hrát. Mohla bych vám na to dát několikahodinovou přednášku. A rozhodně sama sobě – ale jeden AHA moment má větší váhu než tuna teorie. Očividně.

Chci si hrát. Je to tak osvobozující. Věnovat se tomu, co mi dělá radost. Nechat se tím vést a unést a cítit tu harmonii rozlévající se celým tělem. Tu laskavou radost a vískající potěšení. Skutečné naplnění. Opravdové jako dojetí, které teď cítím. Znovu jsem objevila chuť naslouchat své touze dělat to, co mě baví. Byla zaházená harampádím, které zavání pachem Vyhoření. Znám ten pach, dobře ho znám a vím, že umí zadusit. Ale teď se usmívám. Prostě jsem to udělala, začala psát co cítím a je to ta nejlepší kyslíková maska na světě!

Vím, co udělám. „Rozdělíme si to“, říkám té holčičce na obrázku. „Ty si se mnou budeš hrát, protože to ty umíš nejlíp a oběma je nám v tom moc dobře a já dospělá, schopná, akční a občas moudrá, si vezmu na starosti úkoly. Vím co s nimi. Měla jsem dost času na to se naučit, jak si s nimi poradit. V tomto jsem zase dobrá já.“ Cítím jistou hrdost sama na sebe, že to tak je. I za to, že se k tomu stavím já, žena a nenechám tu práci dělat malou vystrašenou holku. Je to téma blízké tomu, jak nás naše traumata podvědomě ovládají, ale o tom zase příště.

S tím, jak cítím svou vlastní vnitřní moc vnímám další efekt. Okolní svět mi přestává diktovat, co je správné a tuto kompetenci přebírám já sama. Jistě, že to zahrnuje respektovat obecné zákony, ale jsem s tím autoritou sama sobě. I to je prostor na pár dalších stránek, ale vraťme se teď k tomu podstatnému.

Splnit úkoly a Hrát si. Jak na to? Ideálně obojí zároveň, ale, no, co vám budu povídat, znáte to sami. Ano, mohla bych té malé roztomilé holčičce říct: „Podívej, hrej si, teď mě neruš, já tady dělám důležité věci.“ Cítíte to taky? Brr. Ledový závan této až archetypální věty mrazivě prolétl jako stín mým vědomím a míří hlouběji. Kolikrát jsem tu větu slyšela. A kolikrát jsem ji sama řekla své dceři. (Ó jak zdatní jsme v předávání traumat z generace na generaci. To, co nás nejvíc bolí, vezmeme sami za svými zády jako platný vzor, protože tak se to přece dělá správně a posíláme to dál, těm, které milujeme nejvíc, na autopilota. Odevzdáni napospas svým i získaným vzorcům chování. (A o tomto ale opravdu jindy.)

Tak takhle ne! Je to stejné, jak na někoho zařvat: „Okamžitě se uklidni.“ Stejný efekt nula. Buď si hraji a nebo ne. Protože když ne, ztratím své vnitřní dítě. Chuť se radovat, bláznit a žít. Víc filozofie v tom není a ani není potřeba. To, co je potřeba, je hrát si. Najít v sobě kouzelný proutek, kterým změním klec zamrznutí na věčný pohyb, tanec života. Dělat s nadšením, zaujetím a radostí to, co mě baví a naplňuje. Myslím teď na to, zda to máte stejně a říkám si, co vaše vnitřní dítě říká vám?

Takže, maličká, už tě nebudu zahlcovat. A nebudu to dělat ani sobě. A díky tomu cítím, jak s tvým klidem přichází i ten můj. Nechci si ubližovat. Vědomě, nevědomě nebo to dovolovat druhým. Když vidím ten obrázek, krásu mého vnitřního dítěte, uvědomuji si, jak jedinečná jsem já. Jedinečnost lidí, které mám ráda, s kterými pracuji, které potkávám. I vaši jedinečnost.

Je tu ten obrázek. Když se na něj podíváte, můžete si všimnout, že jsem ji přimalovala úsměv, aby věděla, že vím, jak je důležitý. Pro ni i pro mě.

A víte co? Teď mám na plnění úkolů i chuť!

PS: A taky se vidět s lidmi co mám ráda. Není to jen tím, že se můj savčí mozek raduje z toho, že tím, že toto píši i vám, jsem „součástí“ smečky (což ode mě asi slyšíte častěji) ale tetelí se i mé srdce. Zahřívá se, usmívá se a já cítím jeho spokojený tlukot, jako předení mé kočky. Tak šťastná teď jsem.

PS 2: Myslím, že teď si mohu odškrtnout políčko úkolu: Děláš skvělou práci, tak dej světu o sobě vědět.

Toto nechci zapomenout. A proto si to píšu. Týká se to mých procesů, vjemů, znalostí, mé práce, radostí i starostí. A tak je to tady.

O čem to tedy je?

Celé je to vlastně hodně o zdrojích. Jak se s nimi spojit. Sama se sebou. Najít svůj klid. Radost a Zdraví. Svou cestu. Spřátelit se se svými démony a nepadnout do stínu. Být svým světlem a neshořet. A to je to, o co se s vámi chci podělit. O to co umím, co se učím, o postřehy, aha momenty a prozření v nás. Jdu s kůží na trh.

Je to cesta. Rozjela jsem vlak a tak vítejte na palubě. Jasně, že je důležité, kam míří, ale ta cesta! Krajina, obloha, spolucestující a především jídelní vůz! Se všemi dobrotami:-) A taky tu máme zastávky. Jsou ti, co vystoupí. Odejdou a jejich cesta vede jinudy. Loučení, pláč či pohled plný tisíce nevyřčených slov. Nechoď! Musím. Možná se naše cesty jednou protnou. Třeba se uvidíme z okýnka do okýnka, ve vlaku do protisměru, a kývneme na sebe. Tolik jsme toho spolu zažili. To stojí za respekt. A někdy zvednu hlavu. Dívám se do nebe, zamávám a vím, že mě vidíš. S láskou. A někdy se zase někdo jiný přidá. Nastoupí, vidím ho jít uličkou, vejde do mého kupé? Nevejde? Usměju se. Dobrý den. A někdo s námi cestuje celý život. Ten vlak jede dnem i nocí. A já si tu cestu užívám. Hřejivé paprsky slunce hladí skrze otevřené okno mou tvář a vítr, ten černý pasažér, tančí s mými vlasy až vlají ten známý tanec v kupé. Tiché tudum tudum mě uspává. Jsem v Orient Expresu, slyším cinkat skleničky a šumět šampaňské, bublinky laškují, vyskočí do vzduchu a puf, prasknou jemným zvukem doprovázeným nostalgii zapadajícího slunce nad jižním svahem. Tvůj úsměv a jemné pohupování ukolébavky vlakové soupravy. Je to ta nejkrásnější jízda mého života. Vím, může přijít výhybka a drsná cesta. Bude to se mnou házet, možná ztratím směr, bude tu křik, chaos a nepohodlí. Orient Expres se změní na dobytčák. I to se někdy děje. Vlak jede dál. Pořád je to má cesta. Můj vlak. Můj prostor bezpečí. I když vjede do tunelu. Ten má vždycky na konci světlo. Každý! Protože má dva konce, to je definice tunelu. (Protože jinak by to byla jeskyně a do té žádný vlak nejezdí.) Od toho je to tunel. Protáhne nás tmou a v ní je dost prostoru pro to se bát, dělat hrdinu, zakopnout a spadnout, tajně se políbit, hledat zdroj světla … (ale i tomto příště :-)

Ten, kdo můj vlak řídí jsem já. Každý centimetr té trasy, každá její minuta je mou příležitostí být lepší a šťastnější strojvůdce. Ano, uznávám, nejsem ten, kdo klade koleje a má moc nad všemi semafory, to s pokorou přenechávám vyšší moci, ať už ji říkáme Bůh, Příroda, Vesmír, Fyzika, … Život je větší než já a o tom to je.

To vše vnímám díky svému tělu, cítím díky emocím. Provázejí mne. Bez nich to nejde. Bez nich to není ono. Někdy je jich ale moc, zahlcení je tak velké, že nervový systém hledá záchranou brzdu dřív, než bude pozdě. Než se stane opravdové neštěstí, na které cestovní lékárnička už nestačí. A i o tom je má práce.

Dávám si svolení naslouchat své touze jen být. Hrát si. Radovat se. Dát tomu prostor. Vím, že to nejde pořád, že pracuji a rozhodně té práce není málo. Svou práci mám ráda a hravost i radost je přesně to, co je potřeba do ní pozvat. Málokdo přijde na kraniosakrální terapií nebo na terapii s větou: „Mě je dneska tak hezky a tak jsem přišel za vámi“. Často klienti přinášejí téma nemoci, bolesti, strachu, smutku, stresu a vyhoření. Zneužívání, marnosti a ztráty. Vlastně je v tom sakra hodně tmy. Ale přinášejí i naději. A odvahu. A světlo. Spoustu, spoustu světla každou svou dobrou myšlenkou. Mohlo by rozsvítit celý svět. Mohlo by rozsvítit i vás, když v sobě najdete tu jiskru. A o tom je má práce. Indiáni by mi nejspíš dali jméno, Ta co tančí se světlem.

Řečí mého kmene, to co přináší léčení, aspoň v mé práci, je víra v to dobré, moudrost těla a vědění, které zahrnuje i praktické a racionální techniky a metody práce s traumatem. Somatic Experiencing a Polyvagální teorie, kraniosakrální terapie, koučovací a terapeutické techniky neurolingvistického programování takzvaného NLP a moudrost a řád lásky rodinné systemiky v rámci Rodinných konstelací a konstelací traumatu. Přístupy, které podporují náš nervový systém a celé tělo k uvolnění, regeneraci, posílení imunity a návratu ke zdraví. K obnově zdrojů a napojení na ně. Ke spojení sama se sebou a propojení se svým okolím. K nápravě traumat a zranění. Zdraví, Rovnováha, Celistvost, Integrita. Laskavost, Soucit, Úsilí, Vytrvalost. To je má práce. Tak, jak jí vnímám já. Vnášet světlo do tmy. Slovy poeta: „Hojit rány na těle i na duši.“

Především umožnit vašemu systému zdraví, aby si znovu osvojil mechanismy sebe ozdravných procesů. Tak, aby se k nim mohl kdykoli sám vrátit. Najít cestu i po traumatu ke zdravým vzorcům chování a zdravým tělesným funkcím. Tak, aby se každý mohl udržovat ve psychickém i fyzickém zdraví nejlépe, jak je v jeho silách. A to, co mě i vás tím provází, to, co přesně ví, co je potřeba, je Moudrost těla a věříte-li, také Duše. Té obzvlášť.

Cítit se skvěle, být zdravá, bez bolesti a napětí, je úžasný pocit. Být spokojená sama se sebou, taková jaká jsem, svobodná a celistvá a zároveň přijímaná a součástí celku. Milující a milovaná. Přijmout to co přijde, slunce i bouři. Žít své poslání a cestu své duše. To je pocit nad jiné.

Neříkám, že to píši pro Vás. Je to moc dlouhé a hluboké. Píši to pro sebe a svůj vnitřní svět. Ale jedním jsem si jistá. Ten Váš z toho může hodně čerpat. Inspirovat se. Léčit se jako já. Když budete chtít. Je to první krok, jen začátek. Jiskra vylétla a Oheň se rozhořel.

Lightness, Bohdana Michaela